Historie a současnost


Vznik a vývoj vodní záchrany na území našeho státu

Porovnáme-li vztah našich občanů k plavání a k vodním sportům zjistíme jisté diskrepance. Zatímco na jedné straně, byť v podmínkách vnitrozemského státu, máme dlouhodobou tradici např. ve vodní turistice a naši lidé jsou schopni maximálně pohotově a v masové míře akceptovat novinky ve vodních sportech jako tomu bylo na počátku šedesátých let ve sportovním potápění nebo v sedmdesátých letech ve windsurfingu, je až nepochopitelné jak zaostala úroveň plavání ve vztahu k plaveckým dovednostem nutným k záchraně tonoucích. Hlavní příčinou je nedostatečně důrazná propagace, v čem spočívá etika plavání.
Plavecká výchova je stále směrována převážně utilitaristicky, tj. na cíle tělovýchovné a sportovní, v lepších případech na cíle zdravotní, tj. kondiční a rehabilitační. Tento charakter plavecké výchovy je logický a v podstatě správný, ale je třeba jej doplnit o etický resp. humanistický záměr, aby každý plavec byl schopen poskytnout pomoc a zachránit život.

Zpět do historie

 V roce 1857, tj. šest let před založením Mezinárodního Červeného kříže byl založen Pražský dobrovolný sbor ochranný, který si vytknul za cíl chránit lidský život a zdraví "považující člověka za nejcennější statek", a poskytoval první pomoc při hromadných neštěstích, především při tehdejších povodních, požárech a pod. Avšak první zmínka o sdružení, které by se specializovaně věnovalo pouze záchraně tonoucích, je až z období po první světové válce. Podle vzoru některých evropských států, jejichž dobrovolné vodní záchranné spolky měly už více jak stoletou tradici (Holandsko, Německo, Anglie, Francie), organizují dobrovolné sbory zachránců tonoucích YMCA (Křesťanské sdružení mladých mužů, pro zajímavost, rovněž založené zakladatelem Červeného kříže H. Dunantem r. 1855) a sokolské spolky. Těžiště jejich činnosti je především v osvětové práci (vydávání publikací) a organizování vodní záchranné služby v době konání letních táborů. Zejména YMCA věnuje velkou pozornost perfektnímu vyškolení svých záchranářů, jsou vypracována jednotná metodická pravidla výuky a přísný zkušební řád. Na základě let praxe a úspěšně vykonaných zkoušek bylo možno získat hodnost zachránce - junior, zachránce - senior a zachránce instruktor, vymezující přesné povinnosti.

 Slibný rozvoj vodní záchranářské činnosti přerušuje druhá světová válka. V poválečné obnově státu není čas na znovuvybudování vodní záchranné služby. Více, než 10 let trvá, než se prosazuje myšlenka J. Řepy znovu organizovat vodní záchrannou službu u nás. Jeho úsilí bylo vedeno narůstajícími počty utonulých, které byly ve srovnání s ostatními evropskými,dokonce i přímořskými státy alarmující. Řepova dlouholetá snaha organizovat vodní záchrannou službu pod patronací Červeného kříže, jako tomu bylo i v jiných zemích, došla uplatnění teprve v druhé polovině šedesátých let.

V roce 1966 přijímá plenární zasedání ČSČK rozhodnutí prosazovat myšlenku zavedení Vodní záchranné služby ČSČK v ČSSR. O rok později doporučuje sekretariát ÚV KSČ zpracovat koncepci VZS a schvaluje Zásady VZS a akční plán jejich zajištění. Týž rok schvaluje tyto Zásady a akční plán i předsednictvo ÚV ČSČK a ustavuje Ústřední radu VZS ČSČK. Formálně lze považovat rok 1967 za založení VZS ČSČK, ale její aktivní práce nastala až v roce 1968, ÚR VZS organizuje první kurs pro instruktory v Olomouci a dokonce i první doškolovací kurs. Je zajímavé, že VZS ČSČK byla založena přesně za 200 let, které uplynuly od založení prvního spolku zachránců tonoucích ve světě, Maatshapy Tot Redding van Drenkelingen zu Amsterdam v r. 1767. VZS ČSČK vychovala dodnes desítky specializovaných záchranářů. Ve velké většině okresů byly založeny organizace VZS, jejichž činnost přispívá stále více k uskutečnění základního cíle VZS snížit počet zbytečně utonulých osob.

Současnost.

Vodní záchranná služba ČČK je občanské sdružení, kolektivní člen ČČK, která má ve svém poslání preventivně záchrannou činnost na vodních lokalitách ČR. Další zaměření záchranářů VZS je na poskytování kvalifikované předlékařské první pomoci ve stanicích a ošetřovnách VZS ČČK. Základní idea projektu je - pomocí dokonalé techniky postupně zajistit činnost všech kvalifikovaných záchranářů na všech vodních lokalitách a tím postupně snížit nebezpečí utonutí, následky zranění a počty utonulých.

Působnost MS VZS ČČK v ČR v roce 2006.

Blansko, Brno, Brno-město, Brno-střed, Bruntál, České Budějovice, Český Krumlov, Dalešice, Domažlice, Dvůr Králové n/Labem, Frýdek Místek, Chrudim, Jablonec/Nisou, Kadaň, Karlovy Vary, Karlovy  Vary-Jesenice, Kladno II, Klatovy, Krnov, Krnov II, Kroměříž, Liberec, Mohelnice, Moravské Budějovice, Náchod, Neratovice, Nové Město n/M., Nové Mlýny, Nový Jičín, Nový Jičín-R, Olomouc, Ostrava, Pastviny, Pelhřimov, Plzeň-město II, Praha 1, Praha 6, Praha 10, Praha 14, Praha 15, Soběslav, Sokolov, Těrlicko, Třebíč, Ústí nad Labem, Vracov,  Zlín.

 

Vodní záchranná služba ČČK je občanské sdružení, kolektivní člen ČČK. Řídí se Stanovami VZS ČČK, prováděcími směrnicemi, schválenými orgány VZS ČČK.

MS VZS ČČK vzniká s vědomím Prezidia  VZS ČČK. Organizačně a metodicky její činnost řídí Prezidium VZS ČČK, VZS ČČK má vlastní Revizní komise.

2. Vývoj a současný stav  vodní záchrany ve světě.

Historie vodního záchranářství bezprostředně souvisí s historií plavání. Jakýkoliv pobyt a pohyb ve vodě  (za účelem lovu, válečným, rekreačním a jiným) nesl s sebou možnost tonutí a tím i nutnost záchrany.  Různé historické etapy měly i různý názor na pobyt ve vodě.  Největší rozmach plavání byl v období otrokářské společnosti. Staří Řekové považovali neplavce za méněcenné jedince. Platón (427 - 347 před n.l.) ve svých "Zákonech" pochybuje o schopnostech člověka zastávat nějaký úřad, když neumí číst ani plavat. Tento názor nebyl ojedinělý, vyjadřoval postoj celé společnosti k otázce dovednosti plavání.

Konfucius (552 - 479 před n.l.), který je považován celou čínskou tradicí za největšího mudrce všech dob a učitele národů, zastával názor, že "Zachránce jednoho člověka je větší, než přemožitel jednoho města.

Ani v literatuře, ani v jiných pramenech, které máme k dispozici, není zmínka o tom, že by záchrana lidského života byla činnost, na kterou by se lidé záměrně připravovali, školili se, pro její lepší úroveň.

První spolek záchranářů byl založen v Amsterodamu roku 1767, jmenoval se "Maatschapy Tot Redding van Drenkelingen zu Amsterdam". O dva roky později (1769) byla založena první německá záchranářská společnost "Hamburské záchranné zařízení". V dalším období následovaly další spolky a organizace pro záchranu tonoucích (Lille, Vídeň, Benátky, v roce 1772 v Kodani, 1773 v Paříži, 1774 v Londýně). Tyto spolky se jednostranně zaměřovaly na bezprostřední záchranu tonoucích, otázka prevence utonutí jim však byla cizí.

 Skutečnou podstatu zabránění tonutí vyjádřil až Johann Fridrich Guts MUTHS (1759 - 1839), velká postava německé tělesné výchovy. První jasně formuloval myšlenku, že umění plavat znamená zabránit smrti utopením. O záchranném plavání říká : "Naše mládež má být vedena k pilnému koupání také proto, aby se při tom naučila plavat. Je to krásná mužná připravenost, podpora lidského přátelství, umět pomoci tonoucímu. Co platné, když musíme spěchat na břeh pro pomoc, místo abychom pomohli sami". (Gymnastika pro mládež - 1793). Sám vedl některá praktická cvičení záchranného plavání, ve svých spisech uvádí návody na plavání v šatech, potápění, plavání pod vodou i hmaty pro záchranu tonoucích. Společenské mínění však přijímá záchranné plavání až okolo roku 1850.

Organizované zachraňování lidských životů má dnes již více než stoletou tradici. Koncem devatenáctého století zahájilo několik národních záchranářských organizací spolupráci s podobnými organizacemi v zahraničí. V roce 1878, pod vedením francouzských záchranářských asociací, byl v Marseille uspořádám první mezinárodní kongres pro záchranu životů, během kterého Středozemní institut pro záchranu životů vyjádřil přání, aby se ustavilo mezinárodní těleso, které by sdružovalo ty organizace, jenž se zabývají záchranou životů ve všech jejích formách.

Kongres zaznamenal veliký úspěch a od té doby se mezi některými státy navázané kontakty už nepřerušily. V následujících letech se konalo ještě několik kongresů, ale žádný z nich nevedl je vzniku jedné mezinárodní záchranářské federace. V tomto období začaly vznikat záchranářské federace v některých státech Evropy, jako např. v Anglii, jejíž Královská společnost vodní záchrany (RLSS) je všeobecně považována za mateřskou federaci všech federací na světě, neboť byla založena již v roce 1891, dále ve Francii (1893), v Itálii (1899), v Belgii (1902) a Dánsku (1907). V roce 1900 Francouz pan Raymond Pitet uspořádal u příležitosti světové výstavy v Paříži záchranářský kongres s hlavním záměrem vytvořit mezinárodní záchranářskou federaci, ale bohužel neuspěl. V roce 1910 Paříž trpěla mnohými povodněmi a právě záchranáři hráli v tomto období velice důležitou roli. Tyto projevy lidské solidarity mezi muži byly jedním z důvodů, proč pan Pitet opět svolal nový kongres v témže roce v Saint - Quen, malém městě v sousedství Paříže. Na tomto shromáždění došlo k založení mezinárodní federace pro záchranu životů se stejným názvem Federation Internationale de Sauvetage (FIS) za účasti těchto států : Belgie, Dánska, Francie, Velké Británie, Lucemburska, Švýcarska a Tunisu. Španělsko a Itálie, které se nemohli dostavit, rovněž podpořili vznik této mezinárodní federace. Sídlem FIS se stala Paříž a v následujících letech se Francie s Belgií staly dějištěm všech kongresů a šampionátů.

První světová válka rozmach FIS zastavila. V období mezi válkami se pozornost soustřeďovala nejen na vodní záchranu, ale i na oblast silniční a horské záchranné služby.

Po druhé světové válce francouzská federace opět začala slučovat ostatní záchranářské organizace a  uspořádala kongres ve švýcarském Lausanne, které bylo známé studiem nových resuscitačních technik.

V padesátých letech se činnost FIS pomalu obnovovala a vstupovaly do ní nové členské státy. V roce 1952 se v Paříži konal kongres, který je všeobecně považován za znovuzrození FIS. Na tomto shromáždění nová organizace přijala i nové jméno Fédération Internationale de Sauvetage et de Secourisme et de Sport Utilitaires. Toto jméno se udrželo do roku 1963, kdy bylo změněno na Fédération Internationale de Sauvetage et de Sport Utilitaires. Oficiální zkratka zůstala FIS a znakem se stal záchranný kruh s písmeny FIS na pozadí mapy světa. Pod záchranným kruhem jsou dvě zkřížené snítky (viz obr. příloha).

V roce 1985 FIS opět změnila název na Fédéretion Internationale de Sauvetage aquatique.

Stručná historie WLS.

The World Life Saving Society (WLS) byla založena za účelem zřízení vzdělávacího programu bezpečnosti na moři a vodních programů založených na základě vzájemné lidské pomoci. WLS byla ustanovena 24.3.1971 v australském Cronulle. Konečné schválení ústavy vešlo v platnost až v roce 1977. Zakládajícími členy WLS jsou : Austrálie, Velká Británie, Nový Zéland, Jihoafrická republika a Spojené státy.

3. VZS ČČK a mezinárodní organizace.

- 80 léta - snaha VZS ČSČK o vstup do mezinárodní organizace vodní záchrany "Fédération Internationale De Sauvetage Aquatique" (FIS),

- od 9. září 1988 je VZS ČSČK přidruženým členem FIS,

- od 12. srpna 1991 je VZS ČSČK plnoprávným členem FIS,

- v únoru 1992 (po rozdělení federace) VZS ČČK žádá a stává se plnoprávným členem FIS,

- 24. února 1993 se koná v Leuvenu (Belgie) jednání zástupců FIS a WLS (World Life Saving) o možném spojení obou organizací (jednání se účastnili i čeští zástupci),

- 3. září 1994 se VZS ČČK stává v Cardifu (Wales) plnoprávným členem nově vzniklé světové organizace vodní záchrany INTERNATIONAL LIFE SAVING FEDERATION (ILS).

ILS má v současnosti (k 1.1.2003) 75 plnoprávných členů.   Členem ILS může být za každý stát pouze jedna organizace vodní záchrany.

Sídlem sekretariátu ILS je město Leuven v Belgii. Prezidentem je pan Kevin E. Weldon, AM z Austrálie a generálním sekretářem je pan Dr. Harald Vervaecke, PhD. z Belgie. V čele ILS  stojí Prezidium, pro které pracuje 5 komisí: sportovní komise, vzdělávací komise, komise záchrany, lékařská komise a komise pro vývoj ILS.

Pro lepší organizaci v rámci světa je ILS rozdělena na 4 regiony: Afrika, Amerika, Asia/Oceania a Evropa.

Velmi zjednodušeně lze říci, že vedení a organizace evropské větve (International Life Saving Europe - ILSE) je totožné s vedením a organizací FIS.

Prezidentem ILSE je pan Dr. Klaus Wilkens, PhD. z Německa, generálním sekretářem Dr.Dirk Bissinger, PhD z Německa. Odborné komise jsou ve všech regionech totožné (viz komise ILS).

4. Cíle a úkoly záchranářských organizací.

Smysl a filosofie všech záchranářských organizací se nezměnil již od doby jejich vzniku a jejich význam bude podstatný i v budoucnu. Cílem a úkolem každé záchranářské organizace je vytvoření a podpora všech aktivit a podmínek, kterými je možno bojovat proti smrti utopením. Úkolem záchranných služeb je nejen včas zasáhnout v okamžiku ohrožení života člověka, ale nedílnou součástí jejich činnosti je také osvětová činnost - musí vysvětlovat obyvatelstvu nebezpečí u vody a na vodě. Mají za úkol se také podílet na plaveckém výcviku dětí a mládeže a na výuce záchranářských technik. Záchranáři se také účastní bojů s vodními, ale i některými pozemními katastrofami, organizují cvičení a soutěže vodní záchranné služby. Nedílnou součástí jejich aktivity je také ochrana životního prostředí na vodě a u vody a spolupráce s jinými zahraničními organizacemi.

Školením veřejnosti plní záchranné služby zároveň humanitní, občanské a sportovní úkoly:

 - humanitní - všichni vyškolení zachránci jsou si vědomi  zodpovědnosti zachování    života jiných

 - občanské - členové organizace jsou vázáni statutem pomáhat  spoluobčanům, čímž  se rozvíjí  společenské  myšlení jako podmínka sociálně demokratického  života

 - sportovní - organizace nabízejí sportovní využití na různých  věkových stupních  jako stimul k rozvoji sportovních a duševních schopností se zaměřením na dobrovolné plnění humanitárních cílů.